JOSEF FIDLER A ŽINYLKA

Téměř celé dětství jsem stavěl tratě pro elektrický vláček, který jsem v 7 letech našel pod vánočním stromkem. Když byla trať postavena a mašiny se párkrát projely, ke zděšení všech jsem trať zboural. Začal jsem budovat trať novou, nebavilo mě totiž s vláčky jezdit, ale stavět. Po základní škole jsem se hlásil na vojenskou školu, obor železniční stavitelství. Ze zdravotních důvodů mě nepřijali a sen projektovat tratě se rozplynul… co teď?

V tu dobu za mnou přišel náborář z hlineckého Technolenu, zda bych se nechtěl vyučit seřizovačem průmyslových stavů. Vůbec jsem netušil, co to je, v textilním průmyslu u nás nikdo nepracoval, ale byla to jediná možnost, jak získat maturitu. Učiliště bylo v Jeseníku, nastoupil jsem tam, prvák protrpěl, nebavilo mě to. A navíc ty cesty vlakem z Hlinska do Jeseníku…

Změna přišla ve druháku, když jsme měli praxi v učňovské tkalcovně. Stavy, člunky, bavlny a lny mě začaly hrozně bavit. O prázdninách po druhém ročníku jsem si sestavil dřevěný ruční stav. Tím to začalo.

Po odmaturování v porevoluční sametové době mě už Technolen nechtěl, s textilem to bylo špatné. Udělal jsem si proto sanitářské kurzy a začal pracovat ve zdravotnictví. Ručnímu tkalcovství jsem věnoval každou volnou chvilku, propadal jsem tomu víc a víc a získával nové zkušenosti.

V roce 1998 přišla nabídka vrátit se do textilního průmyslu, od firmy Hybler textil Semily na průmyslové stavy. Výborný kolektiv, skvělý ředitel, dvanáctky, krátký/dlouhý týden, práce, která baví, a dost času i na ruční tkalcovinu.

Bohužel v té době přišly vážné osobní problémy, které jsem začal řešit tím nejhorším možným způsobem. Člověk nikdy neví, do jaké situace ho život přivede. Důležité je, že jsem se z této životní krize dostal, a to právě díky tkalcovství. Při pomyšlení na stav a tvrdou práci jsem se mohl vrátit zpět do normálního života. Věnoval jsem se tkalcovským technikám, díla zhotovená na tkalcovském rámu se líbila a já přemýšlel, zda by se tímto dalo uživit.

Po těch nejhorších chvilích jsem přísahal sám sobě, že pomoc tkalcovině musím vrátit. Chvíli trvalo, než se „situace stabilizovala“, u Hyblera jsem odváděl perfektní práci a s ručně tkanými výrobky jsem začal jezdit na různé akce a jarmarky. Za pár let přišel další karambol, fabriku majitelé zavřeli, takže jsem se vrátil zpět do zdravotnictví. Ale již jen na částečný úvazek, nastala doba vrátit dluh ruční tkalcovině i za Hyblera.

Doma u našich, v rodinném domě, vznikla tkalcovská dílna. Pořídil jsem si profi ruční stav, nastala intenzivní práce, seznámil jsem se s paní Vojanovou, ředitelkou SLS Vysočina v Hlinsku. Začala spolupráce na jarmarcích, předváděcí akce na Veselém Kopci a vše vyvrcholilo jejich nabídkou vzít si do pronájmu chalupu na Betlémě. Nebylo co řešit, částečný úvazek ve zdravotnictví byl ukončen a ze mě se stal živnostník. Trvalo nějakou dobu, než došlo k podpisu nájemní smlouvy. Mezitím se mi do ruky dostala stará žinylková šála. Prý jestli by něco takového nešlo utkat…

Vůbec nic jsem tehdy o žinylce nevěděl, a to jsem kousek od Hlinska, kde bylo centrum její výroby. Tak rychle žinylka zmizela ze světa.

Paní Vojanová mě seznámila s panem Volejníkem. Starý pán, který celý život na žinylce pracoval a miloval ji, kvůli jejímu zániku trpěl. Pan Volejník mě pomalu začal seznamovat s historií žinylky, s tím, co pro Hlinsko znamenala. Začali se objevovat další pamětníci s informacemi, dochovanými výrobky, najednou bylo v chalupě staré žinylky plno.

Cíl byl jasný – obnova žinylky. Tkalcovství si vybralo. Veškeré úspory padly na pořízení stavů do chalupy, na technologii. Ale co dál?

Aby žinylka opravdu vynikla, musel jsem požádat o pomoc někoho, kdo módě opravdu rozumí, ocení význam žinylky a ukáže mi cestu, kterou jít. Proto jsem se obrátil na paní Beatu Rajskou.

Žinylku umím utkat, nejsem však návrhář a vzhledem k mému vztahu ke tkalcovství, ruční práci a umu tkalců dob minulých si na žinylku v současném pojetí netroufám.

Tento obtížný úkol byl jako stvořený pro módního návrháře, který se perfektně orientuje v oděvním průmyslu, má vztah k řemeslům, dokáže vystihnout podstatu a význam ručně tkané žinylky se vším, co znamená. Pro návrháře, který do své práce dává obrovský kus sebe, a tohle všechno dělá s láskou a srdcem.

Jedinou možností bylo oslovit paní Beatu Rajskou, jejíž tvorbu sleduji již několik let. Paní Beata byla tou nejlepší volbou nejen pro žinylku, ale i pro mě. Naučila mě spoustu věcí. Jednou z nich je, umět se na svoji práci podívat jiným pohledem. Tím nejdůležitějším poznatkem, který jsem od paní Beaty získal a naučil se, je vážit si své práce a nesnižovat její hodnotu.

Tkalcovství je pro mě vším, životním stylem, životní náplní, posláním s respektem k jeho historii.